Z Prahy na Nordkapp!

Na úvod

Jedna chytrá hlava v God of War říká:”Lad, there’s a time in every man’s life when he changes his name and heads north to make a new start. If you live long enough to do this many times over, you might end up as far north as this place.” Jméno jsem nezměnil, ale skončil jsem v práci a rozhodl se konečně vyrazit na sever, na Nordkapp. Tam jsem se chtěl léta podívat.

Chtěl jsem vyrazit na přelomu jara a léta, aby už byly dobře sjízdné silnice a zároveň se trochu člověk trochu zchladil za polárním kruhem. Plán byl hlavně moc neplánovat, vypsat si nějaký body, co by mohlo bejt fajn vidět a nechat to na náladu a počasí, vzít káru a udělat si dobrej roadtrip.

Chtěl jsem ale hlavně vidět/udělat:

• podívat se za polární kruh (funfact: za se verním polárním kruhem žije trvale cca 1 000 000 lidí - wiki) ☐
• vidět na Nordkappu nikdy nezapadající slunce ☐
• dojít na nejsevernější bod Evropy, kam to suchou nohou půjde ☐
• vidět velrybu (nebo nějakou jakoukoliv velkou rybu) ☐
• vidět soba ☐
• vidět losa ☐
• vidět papuchálka ☐
• vidět ledovec ☐
• vykoupat se v Norském moři ☐

Tak jsem začal hledat nějaké informace, vytipovával body, sháněl věci na cestu a snažil se se moc nebát. Přece jenom chci jet milovanou Ghettokárou, Fordem Focusem narozeným 2002, který jsem před 2 lety pořídil za 10k od kamaráda (tímto zdravim Máru! :) )jako svoje první auto. Od té doby jsem s ním absolvoval Gumbalkán (2021), objel Polsko (okruh Bělověž, Gdaňsk, Hel, Leba), kde jsem zkoušel "bydlení" v autě. A vlastně díky Ghettokáře jsem začal cestovat mimo republiku.

Gheťák šlape dobře, i když nějaký mouchy už má. Když jsem ho dával před cestou do servisu, kvůli tomu že občas nejde zařadit jednička a zpátečka, tak mi pan servisák bohužel řekl, že výměnu spojkové lamely nestíhají a se slovy ať na spojku moc nešlapu, pokud možno vůbec. To mi na odvaze moc nepřidalo, tak jsem obratem zainvestoval do pojištění na odtah, kdyby náhodou, ale chtěl jsem to absolvovat stejně celý po svým. Takže nejdůležitější je dojed na Nordkapp, kdyby se něco podělalo, tak ať je to ideálně cestou zpátky.

Cesta na Nordkapp

1. den a cesta tam…

Je pátek 17.6. a já konečně vyrážím. Nechtěl jsem se nijak časové vázat na trajekty, takže volím cestu přes Dánsko a mosty. Navigace ukazuje na Nordkapp cca 3,5 km a něco kolem 37 hodin čisté jízdy. První tisíc kilometrů jsem projel Německem až někam na začátek Dánska a ukládám se na dálniční odpočívce ke spánku. Další den mě čekají mosty: Storebæltsbroen (wiki) - 18 km, z toho čistě most má 6,6 km a je to 3. nejdelší visutý most na světě. Druhý je pak Öresundský most (wiki) spojující dánskou Kodaň a švédské Malmo, to je dokonce 2. nejdelší most na světě, tvoří ho z části tunel pod mořskou hladinou a 7,8 km dlouhý most. Můžete ho znát ze seriálu Bron (čsfd).

5. den

Ráno doplňuju vodu a ještě jednou se jdu projít. Dneska už je pod mrakem a tak vyrážím o pár kilometrů níž na parkoviště, kde chci dojít na opravdu nejsevernější bod Knivskjellodden - . Cesta tam má asi 8 kilometrů a já se těšim, že konečně pořádně protáhnu nohy a konečně projdu trochu té severské přírody. Cesta je v pohodě, cestou míjím zbytky sněhu, křišťálově čisté potůčky a jezera. A taky koukám na volně se pasoucí sobi. Příroda je naprosto holá beze stromů a křovin, všude jenom lišejníky a sem tam nějaká barevné rostlinky. Občas se objeví kamenní mužíci označující stezku, ale trochu splývají s okolní krajinou i přestože jsou velmi subtilně označeny barvou. Na opravdu nejsevernějším bodu najdete malý majáček a můžete se zapsat do deníku. Oproti autonordkappu nejste na útesu několik stovek metrů nad mořem, ale jste už přímo na úrovni moře a určitě to stojí za to. Cestou zpátky začíná pršet. Jsem docela unavenej a tak vařím polívku proti zimě jdu spát.

6. den

Ráno jsem se rozhodl ještě pro menší zajížďku a projet i nějakou vedlejší silnici směrem na Gjesvær, kde s vyhlídkou na vesnici snídám a najdu na pobřeží rozlouskané mořské ježky. Cestou zpátky jsem viděl i nějakého velkého dravce sedícího v skále, ale než jsem stihnul zaparkovat a zkusit ho doběhnout, tak už jsem ho viděl jenom odlétat. Při té příležitosti vedle mě zastavila norská paní a ptala se, jestli nepotřebuju svézt, což mě potěšilo, že kdybych si zlomil nohu, tak se asi přijde někdo zeptat, jestli neumírám. Zpátky k autu jsem ale měl kliku a potkal jsem svačící mořskou vydru. Ze setkání nebyla tak nadšená jako já a syčela na mě. Tak jsem ji nechal dál papat její rybičku. Takovej malej Sméagol. Večer pak zakončuju někde v půli cesty na Hammerfest s již známými a oblíbenými dánskými důchodci, které jsem už cestou několikrát potkal. Mají na přívěsu za autem malý DIY kukaň, které spí a vaří. Sluní se a občas chrápnou.

7. den

Na mapě jsem objevil nějaké rozpadlé bunkry - Finnes batteri, kousek za Altou. Bunky původně měly bránit průplav do Fjordu. Cestou míjím i muzeum Tirpizu, který tady v pozdějších fázích války operoval, i když spíše staticky a vázal na sebe spojenecké jednotky. To míjím, protože se chystám na ledovec Isfjordjøkelen. Už je poměrně dost po poledni, ale nekonečné slunce, tak to nevadí. Vyrazil jsem po stezce podél pobřeží, ale asi po 4 km končí rozvodněným potokem a odstavenou lávkou, takže nejde projít dál. Dávám teda sváču, kochám se pohledem na vzdálený ledovec (checked) a trochu se ošplouchnu, protože nějakým zázrakem tady neotravuje žádný hmyz.

Pokračuju teda pak dál směrem na Lyngenské Alpy. Pobřežní cesta je dobrá do chvíle, než se začne zvedat přes pohoří, kde je najednou silný nárazový vítr, který lomcuje autem jak anarchisti fízlkárou. Silnice se právě opravuje a slunce svítí do očí a s autem to hází ze strany na stranu. S úlevou dojíždím karavan a jedu za ním. Jestli má někdo za se sebou kolonu aut na salámu, tak jsou to právě karavanisti za kterými se můžete proploužit leckterým nebezpečím, jaké norské silnice nabízejí. Tady si uvědomuju, že stavět silnice v Norsku musí bejt fakt oser a je úžasný, že to stihnou za ne úplně dlouhý léto.

8. den 23.6. - výlet na Saanu

Spontánně jsem se rozhodl zajet cestou na horu Saana ve Finsku. Sámové ji pokládají za posvátnou a je kousek od trojmezí Švédska, Finska a Norska. Převýšení od parkoviště je asi 500 m. a máte z ní perfektní výhled do všech zemí, kdy můžete sledovat jak se pod váma honí mraky. Tady na vás dolehne ta ohromná rozlehlost těchto zemí.

9. den - Lyngenské Alpy

Konečně polevují několikadenní vedřiny začínají se přehánět nízké dešťové mraky, což zahaluje špičky okolních hor. Počasí se proměňuje každou hodinou. Vyrážím k Lyngenským Alpám. Na samém konci vesnice Lyngstuva najdete parkoviště odkud můžete dojít k majáku a vraku menší rybářské loďky. Parkoviště je placené, ale funguje to přes aplikaci Easypark. Cestou k majáku najdete i základy obydlí původních obyvatel a info cedule, jak se tenkrát škvařil tulení tuk v jámách. U majáku jsem měl z prdele kliku slyšel rybí pfffffffff tak jsem zbystřil, vytáhl dalekohled a co nevidim. Velryby! Nebo možná nějaký menší ryby, těžko říct, ale ty ploutve mi udělali radost jako malýmu děcku. Asi 10 minut jsem na ně jenom čuměl jak obeplouvají pobřeží. Cestou zpátky k autu jsem viděl taková fejková ohniště - kruh z kamenní, ale nikdy žádný oheň. Až po bližším prozkoumá jsem si všiml vajíček uprostřed kruhu. Místní tak označují vajíčka nějakého ptáka, aby je nikdo nerozšlapal. S nadšením tedy odškrtávám další bod a vracím se k autu. Počasí se mezitím zase zhoršilo a i když se vracím stejnou cestou, tak mám úplně nové výhledy díky jinak přeskupeným mrakům. To je na rychle se měnícím počasí v Norsku docela fajn. I když jedete zase stejnou cestou, pravděpodobně vám poskytne úplně jiný pohled. Rozpršelo se dokonce tak že stěrače nestíhaly a místy jsem musel dělat přestávky, což vám taky může zamávat s časem, pokud máte nabitý harmonogram.

10. den - Senja - pláž a pevnost

Dojel jsem na Senju - ostrov který někteří označují ještě za hezčí než Lofoty. A zpětně viděno s tím musím souhlasit už kvůli tomu, že tady jsem narazil asi tak na setinu turistů oproti Lofotům. Jen počasí se teda úplně nepovedlo - celý den mrholí, je pod mrakem a mraky nebezpečně blízko u pasu… no že by psa nevyhnal. Což je ale zase pěkný, když vyjedete těsně pod mrak, až si na něj můžete skoro šáhnout. Co je na Senje super, že tady najdete spoustu dizajnových vyhlídek a i dizajnových ikonických toalet ;). Skvělá plážička právě s takovou toaletou je v Ersfjord. Díky počasí byla plážička prakticky prázdná, tak jsem aspoň smočil nohy a vyfotil si pár vzorů, které vytvořily vlny mícháním světlého a černého písku. Kdyby bylo lepší počasí, tak bych asi pokračoval až na Seglu (taky hodně známá z fotek), ale tím, že jsou mraky nízko, tak na to prdim a vyrážím směr Senjehesten - další pobřežní baterie, co jsem si našel na mapě a vypadalo docela pěkně. A nebyl jsem zklamanej - najdete tu “zachovalý” pobřežní opevnění s protiletadlovým kanóném a děly, kde si můžete zatočit i kličkou! Celý mys je provrtaný systémem chodeb, byl volně přístupný a zřejmě slouží i jako kemp.

11. den - Lofoty - Hovden 26.6.

Konečně se dostávám na Lofoty, počasí už zase přeje, je slunečno a asi 26 stupňů ve stínu. Původně jsem si říkal, že bych zajel do Andenes, kde se dá zabookovat pozorování velryb na lodi, ale je lepší to v sezóně udělat víc dopředu a taky to můžou zrušit kvůli špatnému počasí. Našel jsem asi dvě možnosti - já se chystal na společnost, která to dělá na větší lodi od (Whalesafari ) a v přepočtu to vyjde asi na 3k CZK (1450 NOK), nebo pak jsou společnosti, které to dělají na menších gumových člunech, ale někdo si stěžoval na při několika hodinách ho začaly bolet záda, protože cítíte každou vlnu. A záleží taky na štěstí, protože velryby můžete najít rychle, nebo taky po pár hodinách křižování moře. No ale já velký ryby považoval za odškrtnutý a trochu mě trápily střevní potíže, což mě teda fixovalo na odpočívadla se záchodem. Rozhodl jsem je proto vyrazit směrem k vesnici Hovden, kde jsem si předem vytipoval pár pěkných míst, kde by se imho dalo i přespat. Těsně před Hovdenem jsem narazil na krásnou téměř liduprázdnou pláž - takže povinná koupačka v Norském moři a pozorování místního ptactva a průzkum okolních kopců. K večeru proběhnu malebný Hovden a nasávám večerní slunce, které je stále nad obzorem a už jenom příjemně hřeje.

12. den Lofoty

Vracím se na E10 abych zajel až na samotný konec Lofoto do vesnice Å. On je to teda spíš už takovej skanzen rybářské vesnice, ale najdete tu muzea, hodně racků a typické červené domky na pilířích a rybí hlavy. Dostat se sem dá autem po souši, ale není procházka růžovou zahradou. E10 je tady hlavní tah a připomíná to spíš konvoj karavanistů, kteří se neustále připojují a odpojují z vedlejších silnic, kde hledají místo k volnému zaparkování. Na konci to pak na velmi velmi uzké silnici vedoucí přes vesnice připomíná spíš popojíždění v kolonách. Nedovedu si představit jak to tady musí vypadat v sezóně. Zároveň se ale na Lofoty dá dostat třeba trajektem z Bodø (do vedlejšího Moskenes). Myslím, že když jedete bez auta po svých, tak se dá jet i zadarmo - to si ale ověřte, letos to šlo.

Malé ikonické mostky z jedné části vesnice do druhé jsou pak řízeny většinou semafory, protože je tam kyvadlový provoz. O proti podobně malebné Senje to na mě působí jako turistické předpeklí neustále pendlujících aut a všeho předraženého. Musím přiznat, že mě to docela v kombinaci s horkem dost frustrovalo, takže jsem se rozhodl pro proběhnutí Å a vesničky Reine, které už působilo o něco lépe, a pak zase hybaj pryč.

No ale to bych neměl kliku, kdy by se to zase něčím nevykompenzovalo. K večeru, když jsem vyrážel z Reine najít nějakej flek ke spaní, tak vidím, že se hrozně moc lidí mačká u výhledu na moře a sledují 2 pidi loďky. Tak si řikám, to asi neni pro nic za nic a hnal to na už známé parkoviště, kde jsem obědval a věděl, že je dobrý výhled na moře. Zaparkuju, popadnu dalekohled a běžím až k útesu pro co nejlepší výhled. Zaslechnu u lodiček obligátní rybí psssssss a vidím, jak vyprovází hejno kosatek. Vzpomínám na Willyho a říkám si, že je dobře, že ho tenkrát zachránili. Jedna kosatka se obrací břichem vzhůru a skoro to vypadá jako by zamávala ploutví na pozdrav. No a já dojatej, i když teda podle wikipedia kosatka neni velryba… ale srát na to, tohle je životní zážitek a ani jsem nemusel řešit morální dilema, jestli je OK prohánět se za velrybama na lodi. Mě by asi taky sralo, kdyby se někdo jezdil koukat jak kempuju.

Večer pak teda ještě jednou jiná super plážička, kterou jsem cestou potkal, mixující se patterny mořskýho písku, nekonečná zlatá hodinka. Pořád dokola, tohle mě prostě moc baví.

13. den Lofoty - Henningsvær a trajekt

Další den zase oblékám bundu a jako fanoušek Top gearu/Gran tour speciálů nemůžu vynechat asi nejslavnější motoristické fotbalové hřiště na Henningsvær. Kromě hřiště je tu teda taky najednou zase ranec turistů a další sušený rybí hlavy. Sušený rybí hlavy jsou tady tradice, ale ten smrad je teda strašnej. Tuplem když do nich praží slunce. Rychlej průběh vesnicí skrze davy a zase na cestu směrem na jih. Tady mě trochu vyšplouchla moje důvěra v navigaci. Jezdím podle Map.cz v mobilu a nějak záhadně jsem nabyl dojem, že se půjde z Lofot do centrální části Norska dostat po souši, protože se mi ty trajekty nechtělo moc řešit. A to byla velká chyba, protože ono to bez trajektu prostě nejde - pokud teda nechcete jet přes Švédsko nějakou nekonečnou zajížďku. Někdo taky řiká, že pokud jste v Norsku nejeli trajektem, tak jste v Norsku nebyli.

Takže trajekt z Lødingen do Bognes. Měl jsem kliku, protože jsem nečekal ani dýl jak 15 minut. Překvapilo mě, jak moc je to jednoduchý. Před trajektem se zařadíte do fronty v několika pruzích a počkáte než si k vám přijde pán se čtečkou z trajektu. Vyfotí si auto, spočítá co to bude stát a pak se zeptá jestli je to ok a zaplatíte kartou. A to je celý! Pak se akorát při nájezdu na trajekt podíváte kam chce obsluha abyste zaparkovali a zaparkujete. Při výjezdu se ani nemusíte nijak otáčet, protože loď zaparkuje obráceně, takže jak jste zaparkovali, tak zase vyjedete. Thats all folks! Já se toho docela bál a hlavně jsem trpěl úzkostlivym strachem, že nenastaruju, protože nevždycky se tomu úplně chtělo. Cesta na lodi trvala asi hodinu, na venkovní palubě se smí kouřit a vevnitř je pak nějakej teplej bufet, kde se můžete občerstvit. Stálo to asi 400 CZK a ten výhled na fjordy z moře byl teda taky úchvatnej.

14.den - trek v národním parku Rago

Našel jsem si takovej pěknej celodenní trek v národním parku Rago. Má to asi 22 km a stezka vede přes několik vodopádů a pár visutých lávek. A někde k tomu píšou, že to je trek spíš na dva dny (podle Stunning outdoors ), což zpětně viděno by byl dobrej nápad.

Na nástupním místě na trek je parkoviště a křišťálově čistá řeka (teda ty jsou tady skoro všude), ale stejně mě to vždycky ohromí. Obouvám teda pohory, balim svačinky, bundičku, hole a vyrážim se sunout do kopce. Cestou mě předbíhají takoví energičtí lidé, co jdou víc na lehko. Nenechávám se ale zviklat váhou mého batohu a směle se brodím přes bažinky rašeliny z rozvodněných potoků, tančím přes povalové chodníky a klopýtám přes ostrá skaliska.

Blahořečím značení KČT, protože značení asi půl metru vysokými kamennými mužíky může asi fungovat dobře ve sněhu, ale v létě jsou pro mě skoro neviditelní. A teda i úroveň stezek je úplně někde jinde, než na co by byl člověk zvyklí z Čech. Rozhodně tady nehrozí nějak přemrštěně upravené cesty a spíš to připomíná ironmana s Takeshiho hradem. No co, jdu dál a občas si trochu pobloudím. Po asi 5 kilometrech přicházím na skálu s výhledem na meandrující řeku a 223 metrů vysoký vodopád u jezera Litjverivatnet. Rozhodně velkej highlight celýho roadtripu. Přecházím lávku na který mi můj strach z výšek trochu vytknul, že bych se neměl koukat dolů, ale stejně jsem se podíval. Narážím tady na předběhnuvší, kteří se tedy otáčejí a vrací se stejnou cestou zpět. Taky chvíli přemýšlím, že bych se vrátil, ale je půl třetí a jsem prakticky na výškovém vrcholu, tak jsem se rozhodl pokračovat dál, protože pohoda. To jsem se mýlil.

Po dalších pár kilometrech lehčího stoupání čístě po skále je už takový menší vodopádek, který se po kamenných lavicích šine dolů a vytváří tak ideální místo na odpočinek, kde se můžete brodit v ledové vodě. Dávám tedy nohám zasloužený odpočinek a zjišťuju, že mám celou dobu mokrou levou botu - díra v podrážce. Levačka vypadá jak kdyby zestárla tak o 60 let, ale co už, snažím se sušit. Kolem páté opět obouvám mokrou pohorku a pokračuju. Terén je sice z kopce, ale nedá se říct, že by se obtížnost snižovala. Kolem jednoho jezera je “cesta” přes sesuté kamenné pole. Jsem rád že mám skálopevnou oporu v hůlkách, protože některé balvany jsou vysoké i přes dva metry a rozhodně na nich není vidět ideální trasa předešlých výletníků. To byla poměrně náročná část cesty, pak už sestupuji do údolí ještě přes další lávku, která se se mnou rozvlní jak Salma Hayek v Od soumraku do úsvitu. Jsou tady i nocoviště a jedna chatka k přespání, ale už je obsazená. Pokračuju údolím po proud, blíží se devátá hodina a stále potkávám další Nory stoupající do kopce proti mě. Docela mě překvapuje, že i tuhle hodinu vyrážejí do kopců, ale podle baťohů se chystají na přespání. Cestou je ještě výhled na vodopád z druhé strany. Poslední lávka přes řeku a už nedočkavě vyhlížím za každou zatáčkou auto. Dorazil jsem asi půl jedenácté večer k autu, kde ošetřuji zákopovou nohu a jsem totálně tuhej. Podrážky pohorek to po 11 letech teď na ostrých kamenech vzdaly a jsou komplet prořezané.

15. Svartisen a rest day

Protože jsem byl z minulého dne docela zmoženej, tak jsem si vyjel na vyhlídku k Svartisenu, největšímu Norskému ledovci s plochou až 400 km2 a tloušťkou až 600 metrů a dokáže se pohnout až o 2 metry za den. K samotnému ledovci se pak dá dojet i na lodičce, ale mám se další den potkat s kamarády v jižním Norsku, tak zase vyrážím. Cestou přes střední část potkávám stáda ovcí líně se táhnoucí po silnici a schovávající se před sluncem ve stínu svodidel. Večerní krátká zastávka při opětovném překročené polárního kruhu s turistickým centrem aka turistickou pastí, kde kupuju asi nejdražší známky a pohledy v životě :D - 5 pohledů se známkami za asi za 450 Kč.

Cestou míjím myslím italskou štafetu cyklistů s konvojem z autobusu a nějakých dalších doprovodných aut a motorek. Sice to chlapcům docela šlape, ale předjet je v klikatících se úsecích, které ještě vedou stále nahoru a dolu je docela opruz a celá naše moto kolona je tlačí silou vůle vpřed. Nocuju pak na pěkném odpočívadle s břízama a v noci už je znát, že už je trochu temněji, tak se spí o něco lépe.

16. den 1.7. - Laksforsen vodopád a přesun na jih.

Někdo na (Visit Norway)psal, že Laksforsen je jeden z nejkrásnějších vodopádů ... Já bych to asi nepotvrdil, ale je to milá zastávka z rána před dlouhou cestou. Lesnatá vodnatá krajina se zase mění na výšinné holiny porostlé jenom lišejníkem a mechem. Na obzoru se už připravuje bouřka, která se mi doufám vyhne, kterou za pár minut projíždím.

16. den

Dnešní den je prakticky už jenom ve znamení přesunu, míjím Trondheim směrem k nejvyšší hoře Galdhøpiggen (2 469 m n. m.), kde máme s kamarády sraz. Kolem 22 hodiny se už pomalu blížím a na večerních okreskách konečně potkávám i losa. Holy shit, to je gigantický zvíře. Bohužel na místě se nedalo bezpečně zastavit a když jsem se po chvilince vrátil, už kráčel pryč a byl dost plachej. Takže fotka nic, ale radost maximální. Večer najdu fajn místo kousek pod Galdhøpiggenem a čekám. Pozdě po půlnoci přijíždí i kolegové a probíráme dosavadní zážitky. Já už to pomalu stáčím na Prahu, je teprve cesta na sever čeká a tak si vyměňujeme tipy.

17. den 2.7. Na lovu polárních sobů

Ráno dáme vyhlídku u Leirdalen a po domluvě vyrážíme na kraj do nejstaršího národního parku Rondane s nadějí vidět ještě polární sobi. Místo nich jenom potkáváme krávy, užíváme si krajinu a pak vyrážíme zase směrem na Trollí stezku. Cestou mezi Dombås a Åndalsnes je už noc, ale je to kouzelné údolí do kterého se stékají vodopády z okolních kopců, které halí hustá mlha. Takhle jsem si vždycky představoval True Norwegian Black Metal.

18. den 3.7. Trollí stezka

Ráno je dost hustá mlha a prší. Chvíli váháme, jestli vyrazit, ale nakonec jedem. Z dolního parkoviště pod Trollí stezkou není nahoru vůbec vidět. Já to trochu cenim, protože můj strach z výšek aspoň přijde o ten element výšky, což je taky dobrý. Pomalu se suneme nahoru po úzké silnici, kde se vyhýbáme autobusům. Všichni ale jedou poměrně ohleduplně, pouští se a je to vcelku bez problémů. Teda až na pár lidí, kteří na vyhýbacích místech mají potřebu zaparkovat a udělat si fotky… a teda ještě jednou auto s českou SPZ, který si to dolu v zatáčkách pro sichr štrádoval prostředkem plný čáry. Nahoře je velký parkoviště a stylový turistický centrum, který samozřejmě vynecháváme a vyrážíme na soustavu vyhlídek. Po asi čtvrt hodině nám dopřálo štěstí a mraky se na chvíli roztrhaly a ukázaly nám masivní vodopády s údolím a pidi cestičkou v celé své kráse.

Tady se naše cesty rozcházejí - já razím dál na jih, kamarádi na sever. Pokračuju syrovou krajinou v mracích, teplota lehce klesá a mě přijde, že každou chvílí musím dojet ke vchodu do Morie. Heslo mellon si zaplaťpanbůh pamatuju. No, Morie se zatim nekoná, beru další trajekt a projíždím Mlžné hory po hřebenech. Mlha se mě ale drží jako hovno košile, vidim asi tak na 15 metrů, vlevo hora, vpravo sráz, takže žádný kvalty. Vodopády u Ørnesvingen teda v tomhle počasí nic moc. Občas mě ale cesta zavede do nějaké přístavní zátoky s velkými záoceánksými loděmi.

K večeru už se to ale zaplaťpánbůh trochu trhá, takže cestou mrkando na ledovec Bøyabreen a otestovat noční spoje trajektů. Naštěstí chytám poslední spoj v 1:30 do Vangsnes. V tuhle chvíli se už nemám moc rád. Poslední hodinu jsem cestou koukal na nějaký fajn místo na spaní, ale žádný mi nebylo dost dobrý, nebo byly parkoviště dost plný. To mi přijde pro ten jih takový typický. Už bylo prostě znát, že je na prodloužený víkendy z Evropy a už se sem vyplatí dojet. Taky už se rapidně přibližoval začátek sezóny. No, po nočním vylodění, už zoufale hledám kde to zalomit, zase vjíždím v kopci do megamlhy a není vidět na krok. Mlhovky, ani dálkový světla nepomáhaj, do kopce to tlačim krokem a prvním štěrkovišti to zapíchnu a jdu spát. Vůbec nevim kde jsem, jenom že to je na nějakym kopci.

19. den 4.7. Gondor a smutné loučení.

No ráno mě budí zvonky ovcí a kolemjedoucí turisti se choděj podívat, jestli žiju. Žiju, jestli se to teda dá takhle říct. Důkladně jsem si ale pospal skoro do poledne. Vylezu z auta a koukám na super výhled a nějakej tunel.

Dál cestou pak projížím tunelem Butunnelen, který je známý tím, že v má v sobě kruhový objezd. Zážitek je to vskutku magický, protože je celý podsvícen modře a připadáte si jak v podmořském světě. Kousek cestou jsem se chtěl stavit na vyhlídce k vodopádů Trappebrua, ale bohužel tam byla nějaká masivní rekonstrukce, takže to si nechám na příště. Za technickou zmínku taky stojí Storegjeltunnelen, což je vlastně takovej dlouhej šroubovicovej tunel, který překonává velké převýšení.

Cestou jsem si vyběhl ještě vyběhl z auta na čumendu jako takové rozloučení s krajinou jako v Rohanu. A já se ptám, kde byl Gondor, když padly Západní úvaly a já se musim vracet do Prahy. Poslední zamávání ledovci, poslední zamávání ovcím, poslední nabrání bahna do boty. Vracím se do auta a jako poslední zastávku dávám kostel v Heddalu z 13. století. Kostel oproti norské metalové tradici nezapaluju.

20. den … a zase zpátky.

Teď už je to rychlý. V Norsku chytám rychlou dálnici, prosvištim Švédsko a zase přes mosty zpátky. Počasí se ale rozdivočelo a přes Öresundský most je snížená rychlost kvůli silnému nározovému větru. A je to znát dost znát. Peru se s volantem, abych se udržel v pruhu a všichni spořádaně držíme rozestupy. Lituju kamioňáky, kterým povlávaj návěsy. V Dánsku se pak spustí totální liják, že stěrače nestíhají a dálnice se mění v obří kaluž. Ale nějak jsem to doklepal do Reichu, kde beru nejdražší benzín výpravy (2€/litr) a ukládám se na benzínce k spánku pod lampou.

Další den už jenom vítězoslavně dorážím do Prahy. Unavenej, ale šťastnej. Tohle byl výlet se spoustou nej - od toho že byl vůbec zatím časově nejdelší, nejdál od domova a nikdy jsem nebyl takhle dlouho jenom sám se sebou. Ale viděl jsem nejkrásnější věci na který budu do konce života vzpomínat. A velký díky ghettokáře, že zvládla 10k km bez jedinýho přemlouvání. Dost dobrej výkon na auto k doježdění.

Co to všechno stálo?

Tankování

S tankováním jsem neměl za celou dobu problém, i když jsme se bál tamních cen a hustoty stanic. Bla jsem vždycky, když jsem měl dojezd 100-150km a nikde jsem neměl problém narazit na benzínku. A bylo docela jedno v jaký čas, protože jsem v drtivé většině bral na samoobslužných benzínkách a to i ve Švédsku a platit osobně kartou jsem byl snad jenom 3x. Pro nouzovku jsem vozil i 10l kanystr, ale ani na něj nedošlo

Co se týká cen, tak ty jsou i v průběhu dne dost volatilní a mohou se měnit i několikrát za den. Z principu jsem ale bral benzín kolem 40Kč/l, což bylo v té spodní polovině, nejlevnější benzín jsem viděl asi za 38Kč/l, nejdražší pak asi za 45Kč/l. V tu dobu se ale benzín v ČR pohyboval asi kolem 40Kč/l, takže to ani nebyla žádná nadstandardní darda.

Hotovost vs karta

Nechtělo se mi moc měnit peníze, protože jsem nevěděl jestli náhodou v nějaké zemi neskejsnu kvůli poruše a přecejenom to máte pro Německo eura, pro Dánsko dánské koruny, pro Švédsko švédskou korunu a pro Norsko norskou korunu. Jediná výjimka je Finsko, kde je od 2002 taky euro. Takže jsem jel kompletně cashfree s tím, že kdyžtak někde rozměním.

Není to ale potřeba, všude se dá platit bezhotovostně. Nikde jsem nerozměnil ani korunu a i v té nezapadlejší sámošce mi stačila na všechno karta. Parkovné taky zaplatíte přes aplikaci (vždycky mi stačilo EasyPark)

MilujuNorsko.cz

Doporučení pro vás na závěr určitě patří pro MilujuNorsko.cz. Je to web a FB skupina s aktuálními informacemi od Radky, Češky, která žije na Lofotech a na web dává aktuální informace z místa k cestování po Norsku a hlavně Lofot. Můžete si tam od ní i koupit interaktivní google mapy s tipama kam na Lofotech a důležitý informace, jak se v Norsku chovat abyste nebyli za takový ty debilní turisty, co lidem parkujou na příjezdovejch cestách a dělaj takovýty věci, co místní nenáviděj a trpěj tam kvůli overturismu. Protože i když se Norsko zdá jako země zaslíbená pro autokemping, tak do budoucna kvůli overturismu to už nemusí vůbec trvat dlouho.

Díky že jste dočetli až sem a přeju vám hodně štěstí na cestách!